Asi stokrát jsme dětem zopakovali věty typu: „Kdybys byl v průšvihu, tak hlavně přijď!“, „Nikdo ti hlavu neutrhne, svěř se“, „Bože, co se stalo, proč nám to neřekneš?“. A ačkoliv upřímně my rodiče víme, že kdyby bylo dítě fakt v maléru, jako je šikana, kyberšikana, někdo mu ublížil, pohlavně jej zneužil či někomu se stal nějaký úraz, snažili bychom se mu v první řadě pomoci. Proč to ty děti nechápou? Čeho se bojí? Pojďte objevit společně důvody proč a jak na to příště jinak.
Co dětem brání se svěřit
Přemýšleli jste někdy nad tím, co vám zabraňuje říci pravdu, když se stane pořádný průšvih?
Bojíme se. Máme strach, z toho co bude, strach z trestu. To je jeden z prvních důvodu, co napadne i děti. Pokud v rodině vychováváte děti na principu odměn a trestů je přirozené, že se bojí trestu i v případě, že je někdo vydírá na internetu. U rodin, které preferují přirozené důsledky vyplývající z činů nebo chování dítěte, je tato obava u dětí nižší.
Dalším velkým důvodem, proč se vám dítě nechce svěřit, je, že vás zklame. Často cítí velkou vinu, za problém, který mají. Děti vás milují – i když jak zlobí se to občas nezdá – ale poslední, co chtějí, je vás zklamat. Můžete se tedy spolehnout na to, že děti spíše zamlčí problém, budou se jím trápit, než aby vám rodíčům způsobily zklamání, trápení či vám přidělávaly starosti (beztak jich máte až nad hlavu, zvlášť pokud je situace doma nějak vyhrocená). Na to nikdy nezapomínejte!
Posledním významným důvodem proč vám nic neříct, je, že to nepochopíte a budete vyšilovat. Jako vždycky, když si zapomněly úkoly, věci na trénink, neuklidily si v pokoji. Děti mladšího věku zkrátka neumí rozlišit, kdy se rozčilujete výchovně, ale když vám řeknou, že jim někdo ubližuje, je to jiné. Děti mají zážitky především z toho, kdy jste křičeli, nechápali „jak je to možný proboha, vždyť….“, ty jsi úplně nemožný, kolikát jsem ti to přípomínala.. Jednoduše si neumí jinou reakci představit.
Důvěra se tvoří činy nikoliv slovy
Prožitky jsou více než slova. Jeden nebo všechny tři typy důvodů jsou prostě více než občas vámi vyslovená věta: „Kdyby cokoliv, tak přijď“.
Jak se dětí ptát, aby se vám mohly svěřit?
Vezměme si takový jednoduchý příklad. Přijdou děti ze zahrady, jsou od krve a vy nevíte co se stalo. První co nám vylétne z pusy je otázka. Co se stalo? Jste v pořádku? Čí je ta krev? Co vám je? Mluv! Co mlčíte! Se zoufalstvím a strachem v hlase klademe další a další otázky, prohlížíme děti ze všech stran a snažíme se zjistit maximum informací. Děti mlčí. V lepším případě podávají velmi mlhavé a neutrální odpovědi.
Čím to? Jakákoliv otázka je „obnažující“ a snadno toho, komu je určena, zastaví v jeho chuti dále komunikovat. Děti jsou navíc velmi vnímavé k našemu tónu hlasu, našemu naladění. Cítí z nás strach a začínají se bát. Pokud tedy nejde o život, kdy je vhodné konat a poskytnout první pomoc, doporučuji trochu zpomalit a neptat se hned.
Kouzlo jak zjistit, co se děje je v následujícím postupu:
- Postarejte se o sebe, hoďte se do klidu. V emocích dětem nepomůžeme. Naopak, jak jsme si řekli výše, budou se o nás bát, nebudou nám chtít přitěžovat a raději budou mlčet.
- Napojte se na dítě. Zkuste vidět na chvíli svět očima dítěte. Buďte tu pro něj, spíše než-li jako rodič, ale jako důvěrná bezpečná náruč, co nechce vyřešit problém. Jen tak tam pro dítě být. To hodně pomáhá.
- Potvrzujte dítěti, že jejich problémy berete vážně, že jim rozumíte, projevujte zájem, neshazujte to, co dítě říká.
- Oceňujte, pokud dítě již líčí svůj problém, lze ocenit, co již zvládlo, že přišlo, že vám o problému povídá. Oceňujte popisným jazykem.
- Zplnomocňujte. Snažte nabízet dítěti možnosti, aby mohlo třeba jen malou část problému vyřešit samo. Projevujte mu svoji důvěru, že na to má. Roste tak jeho sebejistota.
- Společně hledejte řešení, naplnění potřeby, nastavujte hranice, opatření, raďte, vzdělávejte, cokoliv co bude daná situace vyžadovat. Ale vždy mějte na mysli předchozích pět bodů. Ty jsou klíčem k tomu jak vše společně zvládnout.
Co doma zavést aneb jak na prevenci?
Jednou z možností je, potkávat se s dětmi pravidelně (četnost je na vás), třeba v peřinovém bunkru a tam s nimi jen tak být. U starších slečen to může být posezení s čajem/kávou při svíčkách. U starších kluků bych doporučila pravidelné společné aktivity na zahradě, venku, nad opravou počítače apod. Nemít tady pod peřinami mezi židlemi osvětlené baterkami žádné ambice vychovávat, ale jen tak být, povídat si, opravovat, mazlínkovat se, občas něco sdílet. Třeba to z čeho máte strach, a nechat aktivitu na dítěti, jestli i ono se v tomto speciální bezpečném prostředí nebude chtít svěřit. Povídat si o tom, co má kdo rád, co nerad, co jej baví a co štve…Smyslem je vytvořit váš mikro svět, kde jste jeden pro druhého, nejste v roli vychovávající a kontrolující rodič a dítě, ale jste blízcí lidé, kteří si věří, důvěřují si a mohou se jeden druhému svěřit. Často z výzkumů, informací z Linky Bezpečí víme, že je pro děti náročné někdy až nemožné se nám rodičům svěřit. Doufáme, že tímto článkem jsme vám objasnili proč tomu tak je. Víte také, že klíčem k tomu, aby se vám dítě svěřilo, je jeho pocit jistoty, bezpečí. K tomu je třeba pomalu a postupně budovat vztahy postavené na důvěře. A to nějaký čas trvá. Přesto již dnes můžete společně v rodině vybudovat takové prostředí, kde si s dětmi budete povídat, ať je to formou rodinné rady, bunkrů či hnízd, pravidelných posezení či činností. Jakékoliv rituály k tomu pomohou.
Nikdy nezapomeňte, že než se dětí začnete ptát, co se stalo, musíte nejdříve „připravit půdu“ k tomu, aby se vám mohly svěřit. A pokud budete chtít pomoci vy – jsem tady pro vás.
Náměty jak se ptát dětí na to jak se jim doma žije
- Co děláš nejraději? A co Tě ale vůbec nebaví?
- Co Tě baví, když děláme společně celá rodina?
- Co by mi řekl o Tobě táta / máma?
- S kým z naší rodiny nejraději trávíš čas? Co děláte?
- Co si myslíš, že se děje doma o víkendu, když tam ty nejsi?A zůstáváme s tátou/mámou sami?
- Kdo si myslíš, že to u nás doma řídí?
- Kdybys měl tu moc a mohl dnes jednu věc v naší rodině změnit, co by to bylo? A proč?
- Když není doma dobrá atmosféra, kdo se to snaží změnit a čím?
- Jak poznáš, že jsem tu pro tebe?
- Jak poznáš, že tě mám rád/ráda?
Pamatujte, že je klíčové vytvářet prostředí otevřenosti a důvěry, aby se děti cítily pohodlně při sdílení svých pocitů a zážitků. Respektujte jejich hranice a buďte trpěliví, pokud nechtějí o něčem mluvit ihned.
