Je „normální“ pokud rodič pocítí na své dítě vztek?
Většina rodičů odpoví, že je to normální. A hned potom dodají, že to tak nechtějí. A zdaleka nejsou sami. Vztek patří k základním emocím, je běžné, že každý z nás se někdy raduje a někdy je pořádně naštvaný. Nemusí to tak být, pokud si uvědomíme, na co se to vlastně vztekáme. Většinou jsme ke vzteku náchylnější, když zažíváme nějakou osobní nepohodu (únavu, strach, stres, partnerské a pracovní problémy, nejistota, bezmoc či nemoc). Potom stačí, aby přišel od dítěte jakýkoliv impulz a my jdeme do emocí. Většinou na dítě křičíme a potom si to vyčítáme a takto se situace opakují. Co s tím?
- Uvědomit, že dítě je pouze impulzem. Vzteklí jsme většinou proto, že nebyla uspokojena naše potřeba nebo naše očekávání. A když bychom si o té situaci povídali, zjistíme, že nejsme nazlobení na dítě, ale vlastně na sebe. Možná chceme mít v danou chvíli jenom klid, a ne 10x říkat, že není vynesený odpadkový koš.
- Najít si techniku, která nám pomůže zastavit se a uvědomit si, co nám vlastně vadí. Může to být sobě položená otázka: „Co to teď dělám?”
- A pokud to měnit nechceme a vlastně nám vyhovuje, že je naše dítě tím “bleskosvodem” emocí? Je potřeba počítat s tím, že, co se vaše dítě od vás naučí, bude pravděpodobně používat. A vás nebude mít jako výjimku.
Jak by měl rodič pracovat s pocitem, že už mu vše přerůstá přes hlavu?
Prvním krokem může být přiznat si, že toho mám hodně. Pak s tím lze něco dělat. Někdy stačí jedna malá změna. Něco udělat jinak nebo úplně vynechat a najednou zjistíme, že to jde i bez nás. A potom přidáme další a opět to funguje. Pokud se dostaneme do pocitu, že nám vše přerůstá přes hlavu, tak jsme současně v roli superkontrolora naší rodiny a jenom my jsme schopni udělat věci dokonale. Pokud se naučíme po malých krůčcích předávat zodpovědnost ostatním – dětem a partnerovi – nám se odlehčí a dětem a partnerovi posílíme jejich sebeúctu. A všichni dohromady si budeme připadat potřební a naše role v rodině budou vyvážené.
Příklad.: Rozhodli jste se, že budete dětem každý den vařit teplou večeři. Hodně vás to zatěžuje, ale je to vaše rozhodnutí. Nejhorší je vymyslet, co vařit. Uděláte s dětmi dohodu, že si vytvoří jídelníček na celý týden. Navíc se sourozenci musí domluvit na jednotném jídle, což posílí jejich vztah. A vy už jenom vaříte a někdy se přidají i děti. A jestli jim chutná? Určitě, když si jídlo vymyslely.
Je v pořádku vylít si vztek přímo před dítětem? A jaké projevy jsou v mantinelech, že je dokáže dítě ustát?
Odpověď na otázku, co je v pořádku, je vždy velmi komplikovaná. Záleží na konkrétní situaci. Naše dítě dokáže ustát takové projevy, ke kterým dostane z naší strany vysvětlení. A to, pokud možno ne v situaci, kdy jsme plní rozvášněných emocí. Klidně si s dítětem domluvte, že se k prožité situaci vrátíte. Pak to dodržte. Dítě dokáže ustát to, čemu aspoň trochu rozumí a je schopno si něco představit. V životě se dostáváme do nepředvídatelných situací a ty se právě mohou projevit vztekem. A nelze děti od všeho uchránit. Důležité je, zda jsou to situace výjimečné a jakým způsobem je řešíte. Vzorem jste za každé situace.
Pokud mi jako rodiči takzvaně ujedou nervy, jak se situací naložit? Promluvit si s dítětem, omluvit se, vysvětlit?
Velmi vhodné je dítěti popsat svoji emoci a velmi srozumitelně mu vysvětlit, že se nezlobíte na něj. To si však v prvním kroku musíte uvědomit. Příčinou vašeho vzteku není vaše dítě, ale třeba strach o vaše dítě. Za to vaše dítě opravdu nemůže.
Může se dítě něco ze „vzteklého“ chování rodiče naučit?
Určitě. Nejsme roboti, máme emoce, žijeme. Dostáváme se velmi často do situací, které nás rozjitří. A bude se do nich dostávat i vaše dítě,. Bude potřebovat umět řešit konfliktní situace, kdy se sám dostane do vzteku. Vaše dítě se od vás učí na každém kroku a velmi dobře vnímá, jakými slovy komunikujete, když se zlobíte. Jak reagujete. Zda házíte vinu na druhé nebo zda si uvědomujete svoji zodpovědnost. Zda hledáte řešení nebo upadáte jenom do nadávek a zloby. Zda umíte po konfliktu přijít, obejmout a v klidu si o tom, co cítíte, promluvit.
Kde je hranice, za niž by rodiče již neměli jít, tedy jaké tresty jsou přiměřené a které již ne? (jiné hranice v ČR, jiné např v severských zemích…)
A opravdu je nutné trestat? Nejsou jiné modernější a fungující nástroje?
