Každý z nás někdy prohrál. Něco pokazil. Selhal. A i když to zabolí, právě tyto chvíle nás formují. Učí nás vytrvalosti, empatii i tomu, že zvládnout těžké věci je možné.
U dětí je to ale ještě o trošku složitější. Jejich nervový systém se teprve učí pracovat s frustrací. Emoce jsou intenzivní a pestré. A často je pro nás těžké jen tak stát vedle nich a „nepomoci“ tím, že problém vyřešíme za ně. Že je před ním ochráníme.
Ale co když právě v těchto chvílích rozhodujeme, jestli posílíme jejich psychickou odolnost nebo ne?
Rodič jako průvodce, ne jako záchranář
Zkuste si vybavit situaci: dítě zapomnělo penál/projekt. Volá ze školy, smutné, zoufalé. Co uděláte? Přivezete ho? Vyřešíte situaci? Nebo necháte situaci volný průběh, necháte dítě okusit důsledky jeho roztěkanosti, tzv. dopadnou přirozené důsledky a večer mu položíte otázku: „Jak sis bez něj poradil?“
Právě tyto každodenní momenty jsou příležitostí, jak dítě učit zvládat realitu. Ne tím, že za něj problémy vyřešíme. Ale tím, že v něm posílíme důvěru, že to zvládne samo.
Buďme jim průvodci, když to bolí. Ne zachránci, kteří preventují bolest a nepohodí.
Nechte je zkoušet, zklamat se a znovu vstát
Děti nepotřebují perfektní dětství bez zklamání. Potřebují zkušenosti, že i když se něco nepovede, svět se nezboří. A že ony samy mají v sobě sílu překážky zvládnout.
Neumetejme jim cestičky. Neberme jim touhu tím, že vše dostanou hned. Nechme je usilovat. Zpotit se. Odřít si kolena. I poplakat si. My rodiče tu nejsme proto, abychom je ochránili před vším těžkým, ale abychom je naučili těžké věci zvládat.
Učte zvládat prohry – bez ponížení, bez útěku
Někdy máme tendenci „opravovat realitu“, aby dítě netrpělo.
Když prohraje, řekneme: „Dobře, tak řekněme, že oba vyhráli.“
Jenže tím dítě neučíme zvládat prohru – učíme ho, že pravda se dá změnit, aby to nebolelo.
Zkuste místo toho říct:
„Dnes jsi nevyhrál, ale to se stává každému.“
„Vidím, že jsi zklamaný. Chceš si dát pauzu, nebo to zkusit znovu?“
A když vy vyhrajete v pexesu? Buďte příkladem:
„Dneska jsem byla lepší, ale byla to super hra. Příště mi to určitě vrátíš.“
Zároveň dítě učte, jak se radovat z výhry – bez ponižování druhých. Třeba takto:
„Jsem rád, že se mi to povedlo, a ty jsi hrál skvěle.“
Selhání není katastrofa – je to příležitost k růstu
Děti se učí především tím, co prožívají. Pokud dokážeme s klidem mluvit o vlastních chybách, učíme je, že selhání je přirozené.
Třeba:
„Dneska jsem zapomněla poslat důležitý e-mail. Mrzí mě to, zítra ráno to napravím.“
„Pamatuješ, jak mi nevyšel ten koláč z bezlepkové mouky? Bude v tom nějaký fígl, příště to zkusím jinak.“
Ukazujeme tím, že chyba není konec světa – ale něco, co se dá napravit. A že život není o dokonalosti, ale o snaze a učení.
Domácí povinnosti nejsou trest – jsou součást života
Odolnost neroste v pohodlí. Roste v každodenních výzvách. Třeba když dítě samo uklidí hračky, i když se mu nechce. Když dokreslí obrázek, i když ho to už nebaví.
Dávejme dětem přiměřenou zodpovědnost:
„Zkus si dneska sám připravit batoh.“
“Sbal si sám na tábor, to zvládneš, tady máš seznam.”
„Doplníš toaletní papír, prosím?“
Není to o perfektním výsledku, ale o pocitu: „Zvládl jsem to.“
Oceňujme úsilí, ne jen výkon
Chvála je silný nástroj, kterým ovlivňujeme, jak dítě vnímá samo sebe – a co považuje za důležité. Když opakovaně oceňujeme pouze výsledek („Ty jsi nejlepší!“, „To je jednička, paráda!“), dítě si může spojit svou hodnotu s tím, že musí být bezchybné. Tím nevědomky posilujeme výkonové nastavení mysli a vytváříme tlak na dokonalost. Takové dítě pak hůř zvládá chyby, selhání nebo neúspěch – protože je vnímá jako ohrožení vlastní hodnoty.
Naopak když chválíme úsilí, snahu nebo odvahu zkoušet něco nového, rozvíjíme tzv. růstové nastavení mysli (growth mindset). To pomáhá dítěti vnímat chybu jako součást učení, ne jako selhání. Vede ke zdravějšímu sebehodnocení a vnitřní motivaci – tedy k tomu, že se dítě učí, snaží a překonává překážky ne kvůli ocenění zvenčí, ale proto, že mu to dává smysl.
Oceňujte nejen výsledky, ale hlavně jeho přístup:
„Viděla jsem, jak ses snažil – to bylo super.“
„Líbilo se mi, že ses nevzdal, i když to bylo těžké.“
„Oceňuju, že ses ptal, když jsi něčemu nerozuměl.“
Shrnutí: Co pomáhá budovat odolnost?
A na závěr…
Možná máte někdy výčitky, když řeknete „ne“. Když víte, že byste mu to mohli ulehčit – udělat to za něj, dovolit mu to, koupit, dopřát. Když dítě něco nedostane hned, když si musí na hračku počkat, když doma pomáhá místo hraní. Ale věřte – právě v těch chvílích mu dáváte něco mnohem cennějšího než dárky nebo úlevu v nepohodě. Dáváte mu vnitřní sílu. A tu si ponese celý život – do vztahů, do školy, do práce i do období těžkostí, která přijdou.
