Psychická odolnost neznamená být tvrdý a nezlomný. Je to schopnost zvládat bolest, nejistotu, chyby i pád – a zase se zvednout. V tomto textu sdílím svůj pohled na to, proč je odolnost důležitější než výkon, jak jsme ji my zažili v dětství, a proč dnešní děti potřebují něco jiného – i když vlastně podobného.
Psychická odolnost
Psychická odolnost, často označovaná také jako resilience, je schopnost zvládat těžké situace, vyrovnávat se s nepříjemnými emocemi a zotavovat se po náročných zážitcích. Neznamená být „nezničitelný“ nebo necítit bolest, naopak, odolné dítě (a dospělý) zůstává v kontaktu se svými emocemi, projde skrze zklamání, nejistotu nebo neúspěch — a jde dál.
Odolnost je vnitřní síla, která se neprojeví, když jde všechno hladce, ale právě tehdy, když věci nejdou podle plánu. Když dítě upadne a obrazně i doslova se zvedne. Když něco pokazí, ale najde odvahu zkusit to znovu. Když unese „ne“ a neztratí přitom samo sebe.
Psychická odolnost se nevytvoří přes noc. Roste postupně, ze zkušeností. Z mnoha malých kroků, z každého odřeného kolena, z každého „zkus to ještě jednou“, z každého „tentokrát to nevyšlo, ale ustál jsi to“. A hlavně – z naší přítomnosti. Děti se odolnosti nenaučí tím, že jim nebudeme klást žádné překážky a výzvy, ale tím, že je v náročných chvílích nenecháme samotné.
Proč je odolnost důležitější než výkon
V mnoha rodinách i školách bývá (často nevědomě) kladen velký důraz na výkon. Dobrý výsledek, správně vyplněný pracovní list, první místo v soutěži. A přitom právě odolnost, ne výkon, rozhoduje o tom, jak si dítě v životě povede.
Výkon ukazuje, co dítě momentálně zvládne.
Odolnost ukazuje, co dokáže zvládnout, když se věci zkomplikují.
Odolné dítě se nebojí dělat chyby, protože ví, že chybovat je přirozené a že se z toho dá něco naučit. Takové dítě se pouští do nových věcí i s rizikem, že to napoprvé nepůjde. Když narazí na překážku, nezhroutí se. Možná se rozpláče, možná se vztekne a to je v pořádku. Ale nakonec najde způsob, jak se s tím vyrovnat.
Děti, které jsou vedeny k odolnosti, pravděpodobně budou mít v dospělosti větší vnitřní jistotu, nezhroutí se z prvního neúspěchu, snáz se adaptují na změny a dokážou si poradit v nejistotě a diskomfortu. A právě to jsou dovednosti, které dnešní svět opravdu vyžaduje.
Odolnost je totiž jako kořeny stromu – nejsou vidět, ale právě díky nim dítě unese silnější vítr.
Proč by generace dnešních rodičů měla více dbát na rozvoj odolnosti svých dětí
Každá generace rodičů čelí jiným výzvám. Dnešní rodiče mají více možností, jak své děti chránit a tím paradoxně i více příležitostí nedopřávat jim zkušenosti, které odolnost budují.
Dnešní děti čelí méně fyzickým hrozbám, ale více psychické zátěži. Dospívají ve světě, kde je vše okamžité, dostupné na pár kliknutí, a zároveň nesmírně náročné na výkon a srovnávání. Tlak sociálních sítí, školních výsledků, výběrových kroužků, neustálého zlepšování se, téměř neomezené možnosti výběru čehokoliv… To vše může vést k posilování křehkosti. K tomu, že dítě sice ví, co má dělat, aby uspělo, ale neví, co si počít, když selže.
Je důležité si přiznat, že dnes žijeme v době, kdy je pro mnohé z nás těžké dívat se na frustraci našich dětí. Máme silné nutkání jim pomoci, ochránit je, zachránit. Nechat je vyhrát. Přinést zapomenutý penál. Vyřešit za ně konflikt s kamarádem. Jenže tím, byť v dobré víře, je oslabujeme.
Odolnost neroste z pohodlí. Roste z malých každodenních výzev, které dítě zvládne, i když u toho někdy brečí, vzteká se nebo zpočátku neví jak na to. A právě tehdy potřebuje naši přítomnost, ne perfektní servis. Potřebuje cítit, že jsme na jeho straně, i když mu nedáváme vše hned. Že mu věříme a že mu fandíme, aby se s danou výzvou popral.
Dnes víc než kdy dřív platí, že naším úkolem není dětem vyklestit cestičku bez kamenů a kamínků, ale naučit je po kamenech chodit.
Jak jsme si my, husákovy děti, budovaly psychickou odolnost – často nevědomky
My jsme to měli jinak. Ne nutně líp, ale rozhodně jinak.
Psychickou odolnost jsme si vytrénovali tak nějak samovolně – v kulisách doby, která neměla ambice být „rozvojová“ nebo „respektující“, ale byla dost syrová a dost živelná. Často jsme museli zvládat věci sami, a i když to občas bolelo, zpětně si možná říkáme: něco mi to dalo.
Když jsme zapomněli svačinu, byli jsme prostě o hladu. Maximálně nám spolužák ulomil kus chleba se salámem. Naučili jsme se, že zapomínání má následky a že svět se točí dál i s kručením v břiše.
Na hřišti jsme si sami vyřizovali spory. Někdy pěstí, někdy trucem, někdy tichou dohodou. Dospělý u toho nebyl a tak jsme se naučili, jak si stát za svým nebo kdy radši ustoupit.
Když jsme se nudili, nikdo nás nebavil. Leželi jsme na koberci, zírali do stropu a časem vymysleli pevnost z peřin, chemický pokus s jarovou vodou nebo aspoň vtipnou scénku s Barbínou a Kenem. Učili jsme se být tvořiví. Z mála udělat hodně. Hledat řešení, i když nebyla po ruce. A taky se zasmát, když to celé dopadlo úplně jinak, než jak jsme chtěli.
Byli jsme venku. A hodně. I když mrzlo, pršelo nebo bylo šero. Naučili jsme se přijímat nepohodlí jako součást dne. A taky jsme se naučili přijít domů špinaví, promrzlí, hladoví a šťastní, protože jsme si sami objevili svět.
Neidealizuji to. Mnozí z nás si nesou z tehdejší „výchovy odolností“ i jizvy a velká traumata. Ale zároveň je fér si přiznat, že některé z těch drsnějších lekcí nás naučily, že věci vydržíme. Že když se něco pokazí, dá se to přežít. A že když nás někdo nepochválí, neznamená to, že jsme bezcenní.
Dnes jako rodiče možná cítíme silný tlak být jiní. Laskavější. Vnímavější. Respektující. A je to dobře. Ale někdy v tom zapomínáme, že frustrace, nepohodlí a nuda nejsou naše výchovné selhání, že patří k životu.
Na závěr
Neschvaluju fyzické tresty! Nikdy jsem své dcery neuhodila. Ale věřím, že láska a hranice se nevylučují, že se naopak krásně doplňují. Věřím, že psychickou odolnost si děti neosvojí tím, že je před světem ochráním, ale tím, že jim pomůžu tím světem procházet.
U nás doma to znamená třeba to, že když dcery chtějí nový mobil, musí si na něj něco přivydělat a alespoň část si ho zaplatit. Když se jim něco rozbije či roztrhne, nejprve se pokusíme to opravit. Že spolupodílet se na domácích pracech je automatické. Ne proto, že bych si potřebovala ulevit, ale proto, že i malá zodpovědnost učí, že na věcech záleží.
A když se jim něco nepovede? Když přijdou slzy, zklamání, vztek? Nezachraňuju. Neodklízím důsledky. Ale jsem tam. Sedím vedle, objímám, hladím, naslouchám. A když trochu opadnou emoce, připomenu: tohle tě taky něco naučí. Možná právě to, co budeš jednou opravdu potřebovat.
Psychická odolnost neznamená být nedotknutelný. Není to být „tvrdý“ ani všechno zvládnout sám. Je to schopnost spadnout a zvednout se. Ztratit se a najít se. Vědět, že v křehkosti je síla. A hlavně vědět, že ať se děje cokoli, někdo mě má rád a o to se mohu opřít.
A tak nabízím bezpečí, podporu i prostor. Nechávám děti růst v bezpečí a vystavuji je i vědomě větru. Protože věřím, že jedině tak budou jednou opravdu silné.
