Celé to začalo tímto dotazem do poradny:
„Dobrý den Katko, obracím se na Vás s velkou prosbou a názoru odborníka v oblasti rodičovství, výchovy a spánku dětí.
S přítelem máme 21 měsíčního syna, ohledně spánku ale bojujeme potažmo od narození a celkově bych řekla, ze se nám situace vymkla z rukou. Byl kojen do 9 měsíce, dudlík nikdy nepřijal, a tak uspávání probíhalo u prsa a následně přenesen do postýlky. Posléze, kdy melo docházet k učení usínání v postýlce samotného se přes několik pokusů nezadařilo a syn začal vyžadovat nošení na rukou a my přistoupili. Netrvalo to nikdy dýl jak 5-10 minut. Celá situace se vždy vystupňovala růstem zubů, ošklivým pádem, separační úzkostí nebo špatnými sny. U nás v posteli se mu nikdy nepodařilo usnout, ani nepomohlo přisunout postýlku k naší, nebo otočit na jinou světovou stranu. Ještě bych chtěla zmínit, že pádů na hlavu bohužel zažil hodně, ma diastázu břišních svalů a jeho koordinace pohybu byla ze začátku dosti nebezpečná.
Je ukládán stále ve stejnou dobu v 19:30 a vždy dodržujeme rituály (koupání, čtení pohádek, mlíčko, ukolébavka). Někdy se mu podaří usnout po mlíčku a ani tam chodit nemusím ( 1× týdně). Vždy se vzbudí po hodině, dvou s pláčem, ale podaří se tatínkovi unosit (již 30 minut). Po nouzovém stavu, kdy byl tatínek doma přes dva měsíce a uspával výhradně on, nesouhlasil se mnou přestat nosit v době opět růstu zubů, nemoci nebo abychom nebudili sousedy. Poté se probudí ve 2 hodiny ráno, dostane mlíčko a dvě hodiny do 4 do rána ho nemůžeme uspat. A to se opakuje téměř každý den, zpočátku dvakrát do týdne. Vždy je to s hysterickým pláčem, který budí sousedy. Jít si hrát s hračkami do obýváku jsem zakázala, protože se doba bdění ještě prodlužovala. Usne tedy vyčerpáním v naší posteli, kde celou dobu blbne a uklidní ho pouze můj pupík, na který je fixovaný. Ze začátku to byla sranda když ho tatínek naučil „prdět na bříško“, ale posléze se z toho stala atrakce, kterou mačká, štípe, kouše, když povím, že mě to moc bolí a je to „au“, dostává hysterický záchvaty a pak pusinky. A já se stydím. Nemohu si sednout na gauč, aniž by nepřišel a nedomáhal se ho. Již několikrát jsem to chtěla zarazit, vždy odejdu jinam od nej pryč, ale to spouští ještě větší záchvaty vzteku a breku, jako cokoliv jiného, co si umane.
Chci být důsledná a vydržet, ale zároveň se ve mě perou obavy, jestli je bezpečné nechat tolikrát za den dítě plakat. Vždyť už je to jen řvoucí uzlíček nervů. Ráno tedy po 4 hodině, kdy usne, spí ještě další dvě a půl hodiny do půl 7. A tím se nám to celé posunulo a nabouralo. Když tam neměl ty dvě hodiny bdění v noci, tak stával v půl 5. Poměrně dlouhou dobu od 1 roku, a tak v 11 chodil spát (na dvě hodinky) a večer bez problémů usnul. Teď se tatínek musel vrátit zpátky do práce, navyklý nosit co to jde. A mé pokusy o dopoledni uspávání jsou neúspěšné, nosit se odmítá a usínání v postýlce trvá hodinu a půl, kde jen brečí. Již několikrát se stalo, že neusnul vůbec. Ráda bych znala vaše doporučení a rady. Děkuji. M.“
Moje odpověď …
Dobrý den M.,
díky za důvěru, se kterou se na mě obracíteí.
Váš dotaz jsem četla pozorně, několikrát, barevně jsem zdůrazňovala věty, které mě zaujaly. Z toho vychází mé doporučení – ale upřímně ve vašem případě, mě opravdu moc, chybí možnost s vámi situaci probrat osobně, možnost vést dialog.
Kdy a kde vznikla myšlenka – že je třeba naučit dítě spát v postýlce? Nebo obecně učit spát? („posléze, kdy mělo docházet k učení usínání v postýlce samotného“; „ohledně spánku ale bojujeme potažmo od narození a celkově bych řekla, ze se nám situace vymkla z rukou“). Kdy a kde vznikla myšlenka, že syna budete ukládat vždy v 19,30 hodin a vždy po rituálech o kterých píšete?
Co je to „něco“ o co se snažíte? O co usilujete? Co je pro vás v rámci – syn, výchova, režim, uspávání, důslednost to významné?
Myslím, že ze spaní vašeho syna se u vás doma stalo tak velké téma, že jste z toho v mírném či větším stresu. Prdění na pupík – byla dříve legrace – nic se neřešilo a syn usnul. Myslím si, že jste se tenkrát – když to byla ta legrace, uklidnila (nic neřešila), protože o nic nešlo, šlo o legraci „prdění na pupík“. Dnes je situace jiná. Váš syn je na vás napojen, tudíž tento stres cítí, ale netuší, co se děje – neumí si to vysvětlit, je tedy mírně ve stresu jako vy. Tím se mu špatně usíná a tím se vám opět potvrdí „váš spací problém“ atd. Je to takový uzavřený kruh. Moje doporučení či rada je snadná, ale velmi nesnadná v realizaci. Přestat řešit spaní jako takové. Ale to vychází z mé předchozí otázky – „o co se snažíte“?
Co by se nejhoršího mohlo stát, kdy jste téma spaní, uspávání atd. přestala řešit? Tak nepůjde spát po obědě (některé děti v jeho věku již nemají tu potřebu, rodiče něco zařídit, či udělat mají), nebo nepůjde spát v 19,30 hodin. Možná půjde spát dříve, když nebude spát po obědě, možná usne okolo 17 hodiny dá si hodinku šlofíčka a pak půjde spát ve 20 hodin…atd. Zkuste neřešit, zkuste věřit svému synovi a jeho potřebám. Věřte mi, že čím méně se budete snažit, tím lépe bude syn spát. Čím méně budete v tématu spaní taková zaťatá, tím více se syn bude moci uvolnit a v klidu usnout. A pak přijdou dny jako horečka, zuby, a ty budou horší – ale to je přirozené.
Co myslíte – jak vám mé doporučení zní? Dejte vědět, jak se vám všem třem daří. Kdyby vás cokoliv zajímalo – můžete přijít na kurz či seminář. Nabídku najdete zde.
Opatrujte se. Srdečně, Katka
A jak to nakonec dopadlo?
„Dobrý večer Katko,
moc Vám chci poděkovat za to, že jste si našla čas a můj dotaz pozorně přečetla a podívala se na celou věc očima odborníka.
Tak nějak jsem dopředu tušila, že jádro „problému“ bude tkvět u mě samotné a že celou věc ještě prohlubuji tím, že se tím trápím a že synek ze mě vycítí nervozitu nebo menší pochybení.
Při položení otázek, které jste mi kladla, mi došlo, že některá přesvědčení, která jsem pokládala za klíčové, jako režim, rituály, „učení dítě spinkat samo v postýlce“, jsem se sama dostala do úzkých a synovi tím neprospívala.
Na otázku, kdy se mi do hlavy vkradla tato myšlenka, kdy učit dítě samo spát v postýlce, vznikla v době 9 měsíců, kdy přestal být kojen a změnil se způsob uspáváni – nošení. Ted zpětně vidím, díky Vaší otázce, že jsem jen lpěla na něčem, čemu jsem důvěřovala, a to radám z různých článků. Místo toho, abych ignorovala doporučení a naslouchala svému instinktu. Ale upřímně často je to dost těžké se nad tím povznášet, když už je celá rodina unavená, sousedé trousí poznámky, že už jsme jak zombíci. To, že synek bude spát méně, přijímám dost obtížně, ale na to, že budeme vstávat v půl 5 ráno, jsem si zvykla. Co se mi špatně zpracovává, jsou právě ty jeho dvouhodinové výlevy neutišitelného vzlykajícího breku od 2-4 do rána, kdy nevím, jak ho utišit, jsem bezbranná a v té chvíli teď vidím, že i nad tímto hororem se musím povznést a přenést na něj klid. Zapracuji na tom!!!!
A na otázku „co je to něco, o co se snažím“ je, aby si nebyl tak nebezpečný, když je nevyspalý a přetažený, protože pocit bolesti v něm ty emoce ještě umocňují. Proto ta starost, aby naspal aspoň 9 hodin denně, aby si tím neubližoval, vnímal spánek jako odpočinek a nabrání sil do nového dne. Když to nechám pouze na něm, a opravdu celý tento nesmysl vypnu ve své hlavě, tak ano, už umí dát najevo, že chce jít spinkat, ale nikdy se nám nepodařilo na posteli, aby usnul pouze díky mé přítomnosti. Vždy to skončilo nošením na rukách do chvíle, která nastala hned druhy den po vašem emailu. S dopoledním uspáváním mám největší problém, tatínek uspí bez pláče, tak když má noční směnu, uspává on, vstane v 11 hod, aby ho uspal. Syn ten den spal snad po dvou měsících v kuse celou noc (špičak venku konečně), a když se takto zadaří, vstává se už ve 4 ráno, a to bývá hodně unavený, protože by chtěl ještě spát, ale už mu nejde usnout, a tak je už okolo 9 hodin protivný, mrzutý, ale uspat se nechat nechce a v postýlce odmítá být a řve.
S dnešním dnem přišla změna a odpověď a vlastně utvrzeni se ve vašich řádcích, a to v tom, pokud opravdu přestanu řešit a pitvat problém, který si sama vytvářím v hlavě, vše půjde, jak říkáte . Stalo se totiž to, v co jsem nikdy nedoufala, usnul jen tak vedle mě na gauči, aniž bych ho nějak utěšovala zpíváním, vyprávěním, přišlo to zničehonic. Zaposlouchali jsme se do ticha, já se uvolnila, kouknu a syn zavřené oči a usíná. Tímto Vám chci moc poděkovat, že jste mi poradila, jak správně měla. Bez rad a doporučení, které by mě dál sužovaly a jen vypnout myšlenky a přestat řešit co, kdy, kdyby a jak. Usnul totiž v půl deváté ráno a spal dvě hodiny bez ohledu na to, že úspěchy jsme slavili s uspáváním v pul 12. Vydržel do večera a večer krásně usnul, jak je zvyklý, v půl 8. Jen se to nechalo na něm. Zkrátka z toho také plyne, že tolik nemusím lpět na režimu a dopolední spaní nechat na něm, kdy chce jít spát. Moc děkuji. Mějte krásný večer a celé akademii zdravý růst a spokojené rodiče. M.“
Naše online poradna je zdarma a pomůžeme rádi i Vám. Tato odpověď byla pro paní M. a jejího syna, možná v ní najdete inspiraci.
